Na tuto knihu jsem se dosti těšil. Dostal jsem ji od mého dobrého kamaráda na kulatiny a ty téměř dva měsíce jsem vydržel ji nechat ležet v knihovně a jen se na ni těšit. Nicméně déle to moc vydržet nešlo a já tušil, že za pár dní budu smutný, že jsem tu knihu již přečetl.

Pustil jsem se tedy se zájmem do čtení řádku autora, díky kterému jsem v pubertě objevil duchovní hodnoty, životní filozofii a vůbec koncepci jiného života, než jsem sám znal. Bez nadsázky mohu říci, že mi Dan Millman se svou knihou „Cesta Pokojného Bojovníka“ změnil život. Druhý díl „Návrat Pokojného Bojovníka“ dokresloval několik let putování a objevování svého já na Hawaii. Nyní předemnou leží kniha Sokrates, která popisuje život a mládí mistra Sokrata, který Dana učil nové chuti do života (v knize Cesta Pokojného Bojovníka) a já se ocitám někdy v roce 1880 v kozáckém rusku kdesi u Sankt Petersburgu a dále ve vojenské škole, spolu se Sergejem Ivanovem, napůl kozákem, napůl židem.

Než jsem si přečetl tuto knihu, měl jsem jen minimální povědomí o pogromech v rusku, o tom jak se vyvražďovali židé a jaká krutost v té době vládla. Z první i druhé knihy Pokojného Bojovníka vyzařovala pozitivní energie, jakási motivaci a víceméně příjemné pocity při čtení. Kniha Sokrates už byla chvílemi i velmi krutý popis skutečnosti v rusku v 19. století, kdy vraždění a znásilňování bylo jaksi běžné.

I přes tyto nepříjemné skutečnosti, které dokreslovaly celou atmosféru, je to velmi čtivá a hodnotná kniha, ostatně je to Millman, takže by hodnotná měla být.